To mě doslova zarazilo. Tak obrovská částka, jen tak pryč… zatímco můj syn se chystá na vysokou a každá koruna se hodí.

Když u večeře zmínila, že si ty šaty pořídila, málem jsem se zakuckala vodou.
Celou cestu domů jsem v sobě dusila vztek. V hlavě mi běžely staré vzpomínky — jak šetřila na každém rohu, jen aby mohla koupit dárky vnoučatům. Jak si odpírala dovolené, nové boty, dokonce i léky, jen aby „nám nic nechybělo“.
A teď? Šaty za takovou cenu?!

Po pár dnech jsem to v sobě už neunesla.

„Mami,“ vyhrkla jsem, „myslím, že jsi byla strašně sobecká. Jak můžeš utratit tolik peněz za šaty, když tvůj vnuk potřebuje pomoc?“

Čekala jsem výmluvy. Omluvu. Snad trochu studu.
Ale její odpověď mě doslova rozřízla na dvě poloviny.

Podívala se na mě jinak, než jsem byla zvyklá. Žádná měkkost, žádné omluvné úsměvy. Byl to pohled ženy, která dlouho mlčela… a najednou už nemá proč.

„Sobecká?“ zopakovala tiše, až mi zatrnulo.

Zvedla ruku, aby mě zastavila, když jsem chtěla pokračovat.

„Ty nemáš ponětí, jaké to je probudit se a uvědomit si, že času ubývá rychleji než sil,“ řekla.
A v tu chvíli se mi stáhl žaludek.

„Třicet let jsem kupovala věci ne sobě, ale vám,“ pokračovala. „Dávala jsem peníze na vaše školy, vaše děti, vaše malé i velké katastrofy. A víš, co jsem si uvědomila? Že jsem na sebe celou dobu kašlala. Ani jednou jsem si nekoupila něco jen pro radost. Ani jednou.“

Její hlas zněl křehce… a přesto tvrději než kámen.

„Ptáš se, proč jsem si koupila šaty. Ale já si koupila něco jiného.“
Na okamžik se odmlčela.
„Koupila jsem si právo ještě chvíli žít.“

Srdce mi poskočilo, jako když člověk přešlápne na prázdný schod.

„Ty chceš, abych pořád zachraňovala vás? V sedmdesáti dvou letech? Kdy už cítím, že některé sny mi prostě protekly mezi prsty?“
Její oči se leskly, ale ne slzami — spíš tichým vzdorem.

A pak vytáhla ze zásuvky malou krabičku převázanou červenou stužkou.
Podala mi ji do ruky.

„Myslíš, že nechci pomoct tvému synovi?“ řekla. „Já už dávno pomáhám.“

Uvnitř byly dokumenty. Úspory. Velké peníze. Mnohem větší, než bych kdy čekala.
Seděla jsem jako přimražená.

„Toto jsem mu chtěla dát, až bude přijímaný na univerzitu,“ zašeptala. „Ale možná sis nejdřív musela uvědomit, že láska neznamená zrušit vlastní život.“

A najednou jsem pochopila, že jsem celou dobu neviděla její prázdnotu — viděla jsem jen to, co jsem z ní chtěla mít.

Doma jsem se zhroutila na zem, opřená o dveře.

A v hlavě mi zněla jen jedna jediná, děsivě upřímná myšlenka:

Možná se nebojím toho, že si máma koupila šaty…
Možná se bojím toho, že už nepatří jen nám.