Sténání starého muže proráželo vzduch jako slabý, ale neodbytný šepot. Několik statných chlapů s hrubými tvářemi ho drželo u země a kopalo do něj těžkými botami.

„Tak kde máš ty prachy, dědku?“ zavrčel muž se šrámem přes tvář. „Neschováš před námi ani korunu!“

Stařec si chránil hlavu třesoucíma rukama, ale výsměch a kopance nepřestávaly.
A pak zazněl ženský hlas. Ostrý jako prasknutí větve:

— „Dost.“

Hlavy se otočily.
Z mlhy vystoupila žena v armádní uniformě. Vysoká, klidná, s pohledem, který dovedl umlčet i bouři.

Na pár vteřin mezi muži proběhl záškub nejistoty… pak se na jejich tvářích pomalu rozsvítily hladové, pobavené úšklebky.

„Taková kočka…“ uchechtl se jeden a olízl rty.
„Co tu asi dělá sama? V lese, kde nikdo nekřičí dlouho.“
„Možná bychom ji mohli… zahřát,“ dodal další a ostatní se rozchechtali.

Žena na jejich řeči vůbec nereagovala. Poklekla vedle starce, zkontrolovala mu puls a ticho kolem ní se ještě více napjalo.

„Hej, děláš, že nás neslyšíš?“ zařval muž se šrámem a chytil ji za paži.

Žena zvedla oči.
V tom pohledu nebyl strach. Nebyla tam ani zlost. Jen zvláštní, temná jistota.

„Sundej tu špinavou ruku,“ řekla tiše — a právě ta tichost ho donutila ucuknout.

„Tak moment,“ zasmál se nervózně. „Ty si ještě dovoluješ…?“
Natáhl se po ní, chtěl ji stáhnout k sobě — hrubě, vítězně.

Ale místo odporu ucítil něco jiného.
Ledový šok.
Jako by mu skrz prsty proběhl proud chladu.

„Co to…?“ vyjekl a odtrhl ruku. Na kůži se mu objevily podivné, světle lesklé linie.

Žena se pomalu postavila.

„Říkala jsem ti, že děláš chybu,“ pronesla.

Bandiťák polkl. Ostatní na ni zírali, neschopní se pohnout.

Stařec mezitím otevřel oči — překvapivě klidně.

„Přišla jsi… že?“ zašeptal jí.
Žena přikývla.

A pak se stalo něco, co obrátilo mužům krev na led.
Její boty… se nedotýkaly země.
Mlha se kolem ní chovala jako živá, vířila podle jejího dechu.

„Vy jste chtěli peníze,“ obrátila se k nim. „Ale sáhli jste na něco, na co lidé sahat nemají.“

„Co jsi zač?!“ zakřičel šéf.

„Ta, která doprovází poslední dech,“ odpověděla.

Stařec zavřel oči.
Nebyl v tom strach.
Byla v tom úleva.

Mezi jejími prsty se zachvěl bledý obláček — něco, co nepřipomínalo ani dým, ani světlo.

A v příštím okamžiku les ztichl až nepřirozeně.
Ptáci přestali zpívat.
Větve se ani nepohnuly.

Muži stáli jako zkamenělí, neschopní pochopit, co vidí.
A žena, obklopená mlhou, zašeptala:

— „Jeho cesta končí. A vy… jste byli svědky toho, co nemá být viděno.“

Otočila se a tma ji pohltila.
Ne zcela přirozeně.
Ne tak, jak polyká světlo noc.
Spíš jako kdyby ji les propustil tam, odkud přišla.

Zůstali jen bandité.
A děsivá, studená prázdnota, která jim napovídala, že ještě dlouho nebudou schopni zapomenout na oči ženy, která nevypadala jako člověk… a přesto se usmívala jako někdo, kdo zná konec každé cesty.