Muže, který chodí rovně, mluví jemně a nikdy nepřichází pozdě. A přesto má zvyk, který by působil zvláštně i v těch nejšílenějších pověrách.
Každé ráno — dřív, než první autobus zahouká na křižovatce — vyjde z domu, vezme si svačinu, složený deštník… a zamíří k řece.

A tam, aniž by se rozhlédl, vstoupí do vody.
Studené, kalné, nepředvídatelné.

Dělá to už roky. A téměř nikdo neví proč.

Na břehu působí normálně. Snad až příliš. Žádná výstřednost, žádná známka šílenství. Jen muž, který nosí učebnice jako by nesl vlastní kosti. Ale jakmile se dotkne vody, jeho tvář se změní. Jako by tam uvnitř někdo čekal. Někdo, koho vidí jen on.

Jednou se ho náhodná kolemjdoucí zeptala:

„Zapomněl jste tam něco?“

Usmál se. Ale ne tak, jak se smějí živí lidé.
Spíš jako člověk, který už pochopil, že svět nemá uši.

„Ano,“ odpověděl tiše. „Ale nezapomněl jsem to já.“

Žena odešla, protože to znělo jako blábol.
Jenže řeka zná víc než lidé.

Kdysi jezdil do práce autobusem. Vždy se synem, malým chlapcem se zvědavýma očima. Cesta trvala přesně 47 minut — čas, během něhož mu učitel vyprávěl příběhy. O městech v oblacích. O ptácích, kteří si pamatují lidské hlasy. O lodích s křídly.

Seděli vlevo u okna.
Vždy.

Ale jednoho rána zpozdili o pouhých devět minut.
A devět minut stačilo k tomu, aby se autobus změnil ve zvon smrti.

Učitel si pamatuje jen útržky — křik, skřípění brzd, pach benzínu… a malý batoh s utrženým popruhem, který ležel na mokrém chodníku.
Voda byla blízko. A byla rychlejší než on. Vzala to, co neuměl ochránit.

Od té chvíle už do autobusu nevstoupil.
A od té chvíle chodí k řece. Ne proto, že v ní něco ztratil.
Ale proto… že tam něco zůstalo.

Na jaře, několik let po nehodě, si všiml zvláštních kruhů na hladině. Ne těch obyčejných. Tyhle vypadaly, jako by se vody dotýkalo něco zevnitř. Ne ryba. Ne větev. Něco tiššího. Něco, co zná jeho jméno.

A jednou — to už bylo skoro léto — uslyšel zvuk.
Tlumený, sotva postřehnutelný.
Jako když dítě šeptá přes sklo.

Nebál se. Neměl už čeho.

Od té doby vstupuje do vody každé ráno. A poslouchá.
Někdy má pocit, že slyší dech svého syna — krátký, slabý, ale skutečný.

Voda prý všechno pamatuje.
On se modlí, aby nezapomněla i jeho dítě.

Dnes ráno se však stalo něco, co narušilo vše, čemu ještě věřil.

Když vstoupil do vody po pás, proud najednou ustal.
Ne zpomalil.
Zastavil se — jako by někdo vypnul čas.

Hladina se změnila v dokonale klidné zrcadlo.
Větve přestaly šumět.
Vzduch ztěžkl, jako by se řeka nadechovala.

A tehdy to spatřil.

Uprostřed hladiny se objevil světlý bod. Rostl. Rozpínal se. Jako by z hlubin někdo zapaloval malou lucernu. Světlo se zvedalo, až vytvořilo obrys — drobný, štíhlý, s pozdviženou rukou.

Tou samou rukou, kterou jeho syn vždy mával na rozloučenou.

Učitel nedýchal.
Voda nic neříkala.
Ale světlo se naklonilo — přesně tím malým, nesmělým gestem, které znával nazpaměť.

A tehdy zašeptal:

„Jsem tady. Nikam jsem neodešel.“

Světlo se zachvělo… a zmizelo, jako by ho proud stáhl zpět do ticha.

Ale pro něj se v tu chvíli změnilo všechno.
Řeka už nebyla místem smrti.
Byla posledním místem, kde jeho dítě ještě žije — i kdyby jen v odlesku, v paměti vody, nebo v prasklině mezi světy, kterou může otevřít jen láska a bolest.