Ale touha po dokonalosti je hladová bestie. Když jí dáš kousek, vezme si celé tělo.
A ona jí to dovolila.

První zákrok byl jen malý dotek. Druhý – odvážnější. Třetí už otevřel dveře, které by možná měly zůstat zavřené. Chirurgická světla nad ní zářila jako oči bohů, a ona pod nimi ležela poslušně, znovu a znovu, až se z ordinace stalo její druhé domovské zrcadlo.

Odstranila pár žeber, aby měla „lepší siluetu“.
Zvětšila rty, aby její úsměv „měl sílu“.
Upravila nos, tváře, bradu… A nakonec i to, co z ní dělalo ji.

Každý zásah odřezal kousek těla — a možná i kousek duše.

Až jedno ráno vstala a měla pocit, že se probudila ve vlastním stínu.

Podívala se do zrcadla a tvář, která se na ni dívala zpět… nebyla její.
Byla krásná. Neuvěřitelně krásná.
Ale takovým způsobem, který člověka zneklidňuje, jako když vidí porcelánovou panenku, která se najednou pohne.

Zkusila se usmát. Úsměv vyšel perfektní.
Příliš perfektní.
Jako něco, co nevzniká pod kůží, ale pod tlakem očekávání.

Venku lidé nereagovali obdivem, jak doufala.
Ne – dívali se na ni, jako kdyby se kolem nich prošla socha, která se rozhodla utéct z muzea.
A v tom pohledu bylo cosi ostrého, skoro bolestivého: neviděli člověka, ale výtvor.

Toho večera poprvé ucítila pod hrudníkem jemné chvění.
Ne jako strach.
Spíš jako kdyby se pod její krásou probouzelo něco, co už tam dávno nemělo být.

Ležela v tichu a poslouchala vlastní dech – rytmický, bezchybný, až podezřele symetrický.
A pak to přišlo znovu:
malinké, sotva slyšitelné klepnutí.
Jako když někdo ťukne zevnitř na stěnu.

Ztuhla.
Tělo bylo najednou cizí. Chladné. Dokonale vyrovnané.

A v hlavě jí bleskla děsivá myšlenka:

„Pokud všechno přirozené zmizelo… kdo tam žije místo mě?“

Vstala, zadržela dech a pomalu přistoupila ke zrcadlu.
Odraz na ni hleděl s nehybnou jistotou, která jí nepatřila.
Na zlomek vteřiny měla pocit, že odraz zamrkal jinak než ona.
Mimo rytmus.
Mimo její kontrolu.

Od té chvíle se bojí noci.
Ne tmy – ta je nevinná.
Bojí se okamžiku, kdy zhasne světlo a ona ucítí, jak hluboko pod perfektní kůží něco čeká. Něco, co už vymazala… ale co se odmítá vzdát.

A někdy, když je v bytě naprosté ticho, slyší šeptání:

„Kam jsi schovala tu, která tu byla přede mnou?“
„Proč myslíš, že můžeš žít bez ní?“
„Proč se bojíš podívat doopravdy na sebe?“

A pak si uvědomí nejhorší pravdu:
že možná nepřišla o sebe kvůli skalpelu.
Možná sama sebe vykázala ze svého života dávno předtím.
A ten prázdný, dokonalý obal… jen čeká, až jednoho dne zůstane úplně bez hlasu, bez minulosti, bez identity.

A tehdy její odraz zamrká znovu.
A možná už to nebude ona, kdo se dívá.