Lisa seděla na okraji porodního lůžka a v náručí měla svou novorozenou sestru. Byla tak maličká, že se zdálo nemožné, aby ji čtyřleté dítě dokázalo udržet. A přesto ji Lisa svírala s překvapivou jistotou — opatrně, téměř obřadně. Jako by v rukou nedržela miminko, ale něco křehkého a důležitého, co se nesmí poškodit.

Měla na sobě červený overal a vlasy stažené do nedbalého culíku. Obyčejný dětský obraz. Jen její oči byly jiné. Ne radostné, ne zvědavé. Bylo v nich soustředění, které ke čtyřletému dítěti nepatří.

Vzduch v pokoji voněl dezinfekcí a teplem nového života. Po porodu jsem byla vyčerpaná, ale šťastná. Celé měsíce jsem se bála jediné věci: jak Lisa přijme svou sestru. Jestli se nebude cítit odstrčená. Jestli v ní nezačne růst žárlivost.

Když jsem ji viděla, jak se k miminku sklání a tiše šeptá, myslela jsem si, že všechny ty obavy byly zbytečné.

Pak ale řekla něco, co mi stáhlo krev v žilách.

— Teď už mám někoho — zašeptala.

Usmála jsem se. Unaveně, dojatě.

— Koho, lásko?

Nepodívala se na mě. Oči měla pořád upřené na drobnou tvářičku, která se sotva hýbala v pravidelném rytmu dechu.

— Někoho, komu budu vyprávět tajemství.

Přes páteř mi přeběhl chlad.

— Jaká tajemství? — zeptala jsem se a snažila se znít klidně.

Lisa se lehce pousmála, jako by šlo o něco samozřejmého.

— Taková, co se neříkají tatínkovi.

Ztuhla jsem.

— Proč bys je neměla říkat tatínkovi?

Tehdy ke mně konečně zvedla oči. Byly až děsivě vážné. Žádná hra. Žádná fantazie.

— Protože nemá rád, když brečím.

Zasmála jsem se. Nevědomě. Obranně.

— Tatínek tě má rád. Jen je někdy unavený.

Lisa pomalu zavrtěla hlavou.

— Když je unavený, tak mlčí — řekla. — Když mě nemá rád, tak mluví potichu.

Sestra u dveří ztuhla. Viděla jsem to koutkem oka. Všechno se najednou zdálo příliš tiché.

— Co říká? — zeptala jsem se.

Lisa se sklonila k miminku a šeptla mu něco do ucha. Tak tiše, že jsem to neslyšela.

— To ti povím později — řekla sestře. — Až budeš větší.

— Liso — ozvala jsem se ostřeji, než jsem chtěla. — Podívej se na mě.

Poslechla. Bez odporu.

— Říká, že by ses zlobila, kdybys to věděla — vysvětlila klidně. — Proto je to tajemství.

Srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem měla pocit, že ho slyší celý pokoj.

— Jaké tajemství?

Chvíli přemýšlela.

— Že musím být ticho — odpověděla nakonec. — Vždycky. I když to bolí.

Zavřela jsem oči. V hlavě se mi začaly skládat drobné obrazy, kterým jsem dřív nepřikládala význam: Lisa, která nikdy nikoho nebudí. Lisa, která pláče bez hlasu. Lisa, která se omlouvá, i když nic neudělala.

— A když nejsi ticho? — zašeptala jsem.

Sklopila oči.

— Tak jsem špatná.

Ta věta mě zasáhla víc než křik. Protože v ní nebyl strach. Jen naučený závěr.

— Tatínek je hodný — dodala rychle, jako by se bála, že řekla příliš. — Jen nemá rád hluk.

Pak se znovu usmála. Dětsky. Nevinně.

— Ale teď mám sestru — řekla. — Naučím ji, jak být hodná. Aby nás měl rád.

Přitiskla jsem obě děti k sobě, zapomněla na bolest, na kabely, na celý svět kolem. V tu chvíli mi došlo něco, co mě děsí dodnes:

Nejhorší nebylo to, co Lisa řekla.
Nejhorší bylo, jak dlouho to dokázala neříkat.

A že jsem to celé ty roky neslyšela.