Ne tak, jak si na ni zvykl za dlouhé roky společného života. Nebyla otočená ke zdi, neměla přikrývku ledabyle přehozenou přes rameno. Ležela rovně, nehybně, s rukama složenýma na hrudi. Oči měla otevřené a upřeně hleděly ke stropu.

Mrazivý strach mu projel páteří.

— Ty… — vydechl, ale hlas se mu zlomil.

Udělala krok. Pak další. Srdce mu bušilo tak silně, že měl pocit, že ho slyší celá ulice. První myšlenka byla děsivě jednoduchá: zemřela. Infarkt. Mozková příhoda. Možná zůstala celou noc sama, čekala… a on byl jinde.

Přiblížil se k posteli a až tehdy si všiml slabého pohybu její hrudi. Dýchala. Sotva znatelně, ale dýchala.

— Díky bohu… — zašeptal a kolena se mu podlomila.

Úleva ale trvala jen vteřinu.

Na bílé prostěradlo, těsně vedle její ruky, byl položen obálka. Úhledně složená. Jeho jméno bylo napsáno jejím rukopisem.

Pomalu ji vzal do ruky. Uvnitř bylo několik listů.

„Pokud tohle čteš, znamená to, že ses vrátil. Jako obvykle — nad ránem.
Nemusíš se bát. Já už všechno vím. Dlouho.“

Zalapal po dechu.

„Znám adresu. Znám její jméno. Vím, že je o dvacet let mladší. Vím, ve které dny se ‚zdržíš v práci‘.
Vím i to, kdy sis začal dávat jiný parfém.“

Teprve teď si uvědomil, že ložnice voní cizím parfémem. Přinesl ho s sebou. Zase.

„Dlouho jsem se ptala sama sebe, kdy ses na mě přestal dívat jako na ženu.
A kdy jsem se pro tebe stala jen kusem nábytku.“

Papír se mu třásl v ruce.

„Dnes v noci jsem se rozhodla, že už nebudu čekat.
Nebudu brečet potichu v koupelně.
Nebudu klást otázky, na které už dávno odpovídáš lží.“

Podíval se na ni. Stále ležela bez hnutí. Ale v jejích očích bylo něco bdělého. Nespala.

„Neumírám. Neboj se. I když vím, že by to pro tebe bylo jednodušší.
Dnes v noci jsem se jen rozhodla zmizet. Pro tebe.“

Zprudka vstal.

— Co to má znamenat?! — vykřikl.

Tehdy si všiml další věci.

Malý kufr u zdi. Pečlivě sbalený. Pas na nočním stolku. Telefon vypnutý.

„Až dočteš tenhle dopis, budu pryč.
Nehledej mě. Nechci, abys mě našel.
Potřebuju se znovu nadechnout — bez strachu, bez ponížení, bez čekání.“

Vrhl se k posteli a chytil ji za ruku.

— Podívej se na mě! — křičel. — Co to děláš?!

Pomalu otočila hlavu. Nebyly v tom slzy ani hysterie. Jen hluboká únava.

— Nejsem blázen, — řekla klidně. — Jen jsem se konečně probudila.

— Tak prostě odejdeš? Po všem?!

Slabě se usmála.

— Právě proto.

Slova, která měl připravená, najednou zněla směšně a prázdně. Všechna.

Zavřela oči.

— Neboj se. Ona tě utěší. V tom je dobrá.

O hodinu později stál v prázdném bytě. Kufr byl pryč. Postel byla ustlaná.
Na stole zůstal poslední vzkaz:

„Nejhorší není nevěra.
Nejhorší je, když tě přestanou milovat — a ty si ani nevšimneš, že sis za to mohl sám.“

Seděl na podlaze uprostřed místnosti a poprvé po letech pochopil jednu věc:
Tu noc neztratil manželku.
Ztratil člověka, který ho kdysi miloval víc než sám sebe.