Lednice už nebzučela obvyklým zvukem – jako by i ona na okamžik ztichla. Počítač rozpoznal zařízení okamžitě. Žádné varování. Žádné heslo. Jen jedna složka s krátkým, znepokojivě prostým názvem: „raw“.

Otevřít ji bylo děsivější než vytahovat cizí předmět z masa. Ruka mi zůstala viset nad myší. Hlavou se mi honila jediná myšlenka: jestli se to dostalo do jídla, někdo chtěl, aby to někdo snědl. Ne našel. Spolkl. Vzal to do sebe.

Uvnitř bylo několik video souborů a jeden textový dokument. Bez data. Bez autora. První video se spustilo bez zvuku – a právě to ticho bylo nejhorší. Kamera se třásla, jako by ji držel člověk na pokraji sil. Výrobní hala. Pás. Růžová hmota, kterou jsme se naučili bez přemýšlení nazývat „potravinou“.

Někdo pomalu přiblížil flash disk k masu. Nehodil ho. Nepustil. Vložil ho dovnitř opatrně, téměř něžně – jako vzkaz do láhve. Obraz se náhle utnul.

Druhé video už mělo zvuk. Těžký, kovový rachot strojů a přes něj hlas. Mužský, unavený, roztřesený.

„Jestli tohle sleduješ, znamená to, že systém selhal. Znamená to, že alespoň jeden z nás prošel až za obal.“

Ztuhl jsem. Uvědomil jsem si, že jsem zapomněl dýchat. Žaludek se stáhl – ne z nechuti, ale z pozdního poznání: už jsem součástí toho řetězce.

Následovaly útržky. Lidé v bílých pláštích bez obličejů. Kamery přelepené páskou. Seznamy surovin, které se vůbec neshodovaly s tím, co stojí na etiketách. A znovu ten hlas, tentokrát sotva slyšitelný:

„Zkoušeli jsme mluvit. Nikdo neposlouchal. Tak jsme začali psát… do toho, co lidé jedí každý den.“

Textový soubor jsem otevíral s třesem v rukou. Nebyly tam žádné výkřiky ani velká odhalení. Jen krátké, suché věty – jako deník člověka, který pochopil, že únik neexistuje.

„Kontrola kvality je fraška. Kontrolují papíry, ne obsah. Lidi vyhazují za otázky. Za flashky taky. Ale jestli se aspoň jedna dostane ven… pořád je to víc než nula.“

Poslední řádek mě zasáhl nejvíc:

„Jídlo je nejrychlejší cesta k člověku. Nikdo nečeká pravdu mezi chlebem a máslem.“

Zaklapl jsem notebook. Zvuky bytu se vrátily – tikání hodin, vzdálený provoz za oknem. Ale něco uvnitř už prasklo. Ne technika. Ne flash disk. Něco hlubšího.

V koši ležel obal od té obyčejné párky. Vytáhl jsem ho, znovu si přečetl složení. Všechno působilo správně. Až podezřele správně. Jako úsměv člověka, který ví, že mu uvěříš.

Ten den jsem nikam nepsal. Nešel jsem za novináři. Nesdílel soubory na internetu. Strach je lepkavý – drží se myšlenek, zvlášť když si uvědomíš rozsah. Ale od toho rána už nejím bez přemýšlení. Každé sousto je tichá otázka. Každý nákup malý výslech.

Někdy v noci mám pocit, že v lednici něco bliká. Samozřejmě že je to nesmysl. Flash disky nesvítí. Jenže ta myšlenka se nechce pustit: kolik podobných zpráv už jsme snědli, aniž bychom si toho všimli?

A hlavně – jestli se pravda začala skrývat v jídle, znamená to jediné: jinde už pro ni nezbylo místo.