Rychlý nákup v obchodě, známé balení, růžové kuřecí prsní řízky – přesně ty, které kupujeme znovu a znovu bez přemýšlení. Nic podezřelého. Prostě večeře.
Dala jsem maso do dřezu, pustila vodu… a v tu chvíli se něco zlomilo.

Kuřecí prso se mi začalo rozpadat přímo v rukou. Ne že by se trhalo nožem. Ono se doslova rozvláknilo samo. Tenká vlákna se oddělovala jedno po druhém, jako kdybych držela starou látku, ne jídlo. Konzistence byla zvláštní, měkká, nepřirozená. V tu sekundu mi hlavou proběhla nepříjemná myšlenka: tohle přece není normální.

Stačilo pár minut hledání informací a pocit se změnil ve skutečný neklid. Tenhle jev má dokonce své jméno. Odborníci mluví o takzvaném „dřevnatém“ nebo „vláknitém“ kuřecím mase. Na pohled v pořádku, bez zápachu, v rámci data spotřeby – ale uvnitř něco nehraje. Struktura masa je narušená, svalová vlákna jsou deformovaná, jako by se příroda snažila dohnat tempo, které jí někdo nadiktoval.

Proč se to děje?
Rychlý růst drůbeže. Tlak na výrobu. Honba za velikostí, ne za kvalitou. Kuřata rostou tak rychle, že jejich svaly to prostě nestíhají. Výsledkem je produkt, který vypadá jako jídlo, ale chová se jinak.

A tady přichází otázka, která zůstane viset ve vzduchu:
Jestli se maso mění už na úrovni struktury, co dalšího se v něm mění, aniž bychom to viděli?

Celé roky nám říkali: zdravé, lehké, ideální zdroj bílkovin. Kuřecí prso se stalo symbolem „správného“ stravování. Dáváme ho dětem, nemocným, sportovcům. Věříme mu automaticky. A právě proto je ten moment, kdy se rozpadá v rukou, tak znepokojivý. Nejde o chuť. Jde o důvěru.

Nejhorší na tom je, že takové maso je často oficiálně považováno za nezávadné. Dá se uvařit, upéct, osmažit. Není to nutně nebezpečné. Jenže „dá se jíst“ není totéž jako „chci to jíst“.

Stála jsem nad dřezem a došlo mi něco nepříjemného: kdybych to maso rovnou hodila na pánev, nejspíš bych si ničeho nevšimla. Vlákna by se schovala pod kořením, omáčkou, kůrkou.
Kolikrát už jsme něco takového snědli, aniž bychom to tušili?

Od té chvíle pro mě kuře přestalo být samozřejmostí. Každý kus masa teď vyvolává otázky. Není příliš měkké? Příliš hladké? Podezřele velké?
Jídlo, které bylo jen rutinou, se změnilo v pochybnost.

Někdy totiž šok nepřijde v podobě velké aféry nebo děsivých zpráv. Někdy se objeví tiše. Ve vaší kuchyni. Pod tekoucí vodou. V okamžiku, kdy jste si chtěli jen připravit večeři – a místo toho jste začali přemýšlet, co vlastně každý den dáváme na talíř a proč jsme se přestali ptát.

A vy?
Snědli byste to… nebo byste raději zavřeli oči, jako tolikrát předtím?