Telefon hřál v dlani, skoro jako by byl živý, jako by se nadechoval k odpovědi — a pak si to rozmyslel.

Seděla jsem dlouho. Plamínek svíčky dohořel a zanechal po sobě tenkou černou stopu kouře, otázku bez odpovědi. Přistihla jsem se u podivné věci: necítila jsem vztek. Ani křivdu. Jen únavu. Hlubokou, těžkou, jako stará studna, do které se léta házely naděje, ale voda se nikdy nezvedla.

Za oknem projel autobus. Pak další. Uvnitř lidé mluvili, smáli se, rolovali obrazovky, spěchali. Každý měl své starosti. Každý své narozeniny — jen roztažené do tisíců dnů, ne sevřené do jediného tichého rána.

Vzpomněla jsem si na Eliota, když byl malý. Lepkavé prsty od karamelu. Strach z bouřky. Jak usínal a svíral mi prst tak pevně, jako bych byla kotva a svět kolem rozbouřené moře. Tehdy jsem si myslela, že to stačí navždy. Že láska vložená do dítěte se jednou vrátí, s úroky. Nevrací se. Jen byla. A tím to končí.

Dojídala jsem dort pomalu. Ne proto, že bych si ho chtěla šetřit — jen nebylo kam spěchat. Každá drobenka byla jako jeden rok. Tady válka. Tady ztráta. Tady práce, ze které bolela záda. Tady smích, na který si už nikdo nevzpomene. Žila jsem život, jako by na konci nikdo nekontroloval výsledky.

Telefon najednou zavibroval. Krátce. Ostře. Srdce poskočilo směšně, jako u malé holky. Podívala jsem se.

Nebyl to on.

Zpráva od majitele domu: „Nezapomeňte tento měsíc na vodu.“

Zasmála jsem se. Svět má zvláštní smysl pro ironii — vždycky si najde způsob, jak připomenout: pořád tu jsi, ale ne z toho důvodu, v který doufáš.

Odložila jsem telefon. Přistoupila k oknu. Venku začalo pršet. Jemně, vytrvale, poctivě. Ten druh deště neslibuje očištění, jen padá, protože může.

A tehdy mi došlo něco nepohodlného, ale pravdivého: nečekala jsem kvůli synovi. Čekala jsem na důkaz, že můj život měl pro někoho váhu. Že těch sedmadevadesát let nebyla jen dlouhá řada dnů, ale něčí paměť, něčí vděčnost, něčí „pamatuju si“.

Paměť je zvláštní měna. Nemusí se vrátit tomu, kdo ji vytvořil.

Lehla jsem si na postel, oblečená, jak jsem byla. Strop byl posetý skvrnami, připomínal mapu světa bez názvů. Někde tam byly země, kam jsem se nikdy nepodívala. Slova, která jsem neřekla. Omluvy, které přišly pozdě.

Než jsem zavřela oči, vzala jsem telefon ještě jednou do ruky. Ne proto, abych kontrolovala. Ne proto, abych čekala. Jen abych smazala číslo.

Prst se na vteřinu zastavil. Pak stiskl.

Žádné tři tečky. Žádné zázraky. Jen ticho, které bylo najednou o něco lehčí.

Zítra mi bude sedmadevadesát a jeden den. A možná je to jediné přání, které si ještě dokážu splnit sama.