„Děti jsme zachránili…“ krátká pauza. „Vaši manželku… ne.“To „ne“ neznělo dramaticky. Neznělo jako konec světa. Bylo proneseno klidně, téměř úředně — a právě proto roztrhalo realitu na kusy.Valerij se sesunul na studenou dlažbu nemocniční chodby. Nekřičel. Neomdlel. Jen seděl a zíral před sebe, jako by doufal, že když se nebude hýbat, čas se vrátí zpět.
Nevrátil se.

Irinův pohřeb byl plný lidí. Přišla celá vesnice. Rakvička byla zavřená — lékaři to doporučili. Valerij šel za ní a měl pocit, že kráčí za vlastním životem. Dům, který stavěli společně, se najednou změnil v prázdnou skořápku. I stěny byly cizí.

Zůstal sám se třemi dětmi. S malou Oksanou a dvěma novorozenými dvojčaty, která sotva dýchala. Bál se je vzít do náruče — zdála se mu křehčí než sklo. V noci seděl u kuchyňského stolu, jednu z holčiček přitisknutou k hrudi, a poslouchal jejich dech. Ten zvuk byl to jediné, co ho drželo nad vodou.

Sousedé pomáhali. Někdo přinesl mléko, jiný nechal pleny za dveřmi. Jeho matka se k němu nastěhovala. Ale nic z toho nenahradilo Irinin hlas. Její tichý smích. Způsob, jakým vždycky rovně stavěla hrnek na stůl.

Často se přistihl, že mluví nahlas:
„Iro, podívej, Oksana už chodí…“

A pak přišlo ticho.

První rok byl peklo. Valerij zestárl během několika měsíců. Pracoval, vracel se domů, pral, vařil, krmil, uspával. Někdy si říkal: kdybych ji přemluvil… kdybych trval na svém…
Ty myšlenky ho ničily pomalu, ale vytrvale.

Jednou v noci, když všechny tři děti plakaly a dům se zdál příliš malý na jejich bolest, vyšel ven. Sedl si na schody a poprvé se rozplakal nahlas. Bez studu.
„Odpusť mi… nezvládám to…“

A pak se stalo něco zvláštního. Nehlas, ne zázrak. Jen klid. Pocit, že tady ještě musí zůstat. Ne kvůli sobě. Kvůli nim.

Od té chvíle se přestal ptát, proč žít. Začal se ptát, jak žít správně.

Roky ubíhaly. Oksana vyrostla příliš rychle. Byla vážná, zodpovědná, skoro dospělá. Dvojčata byla úplně jiná — jedna tichá a přemýšlivá, druhá divoká, s Irininým temperamentem.
Občas v nich zahlédl její pohled, její úsměv. Bolest se ozvala, ale už ho nezabila. Připomínala mu, že láska existovala. A to stačilo.

Když nejmladší oslavila osmnáctiny, šli všichni společně na hřbitov. Dcery stály vedle sebe, držely se za ruce.
„Mami,“ zašeptala Oksana, „táta udělal všechno, co mohl.“

Valerij se otočil, aby nikdo neviděl slzy. Pochopil to konečně: Irina nezmizela. Zůstala v těch dětech. V domě. V něm.

Ta prázdnota v hrudi nezmizela úplně. Ale kolem ní vyrostlo něco silnějšího — odpovědnost, paměť, tichá láska, která už nepotřebovala odpověď.

Jednoho rána se probudil s jednoduchou myšlenkou:
Nežiju místo tebe. Žiju díky tobě.

A to mu stačilo, aby šel dál.