— Klidně si to nahrávej, — hlas Lidie Ivanovny ztvrdl, jako by zkřehnul. — Řeknu to otevřeně. Pokud ten žalobní návrh stáhneš, všichni zůstaneme v klidu. Jestli ne… vytáhneme staré věci. Myslíš, že se nikdo nebude chtít znovu podívat na daňové „chyby“ tvého otce?

Marina se zhluboka nadechla. Poprvé po dlouhé době necítila strach. Jen chladnou, čistou jasnost.

— Vy mi teď vyhrožujete? — zeptala se klidně. — Zopakujte to prosím ještě jednou. A trochu hlasitěji. Špatně vás slyším.

Anna zvedla obočí a beze slova zapnula diktafon.

— Já nevyhrožuju, — zaváhala Lidie Ivanovna, ale už bylo pozdě. — Já tě varuju. Chceš mít klidný život, tak se stáhni. Jinak ti ho zničíme.

Marina ukončila hovor.

— Děkuju, — řekla tiše. — Právě jste nám to hodně usnadnila.

Soud proběhl za tři týdny.

Roman přišel sebejistý, v drahém obleku, s úsměvem člověka, který je zvyklý vyhrávat. Byl přesvědčený, že jde jen o formalitu. O hysterii bývalé manželky.

Netušil, že Marina už nehraje na emoce.
Hrála na fakta.

Soudce listoval spisem příliš dlouho. To nebylo dobré znamení.

— Vysvětlete, — ozval se nakonec, — proč byly úvěry vedené na vaši manželku systematicky převáděny na účty vaší firmy a následně třetí osobě.

Romanův právník se zvedl, ale Marina už podávala další složku.

— A žádám o přehrání zvukového záznamu hovoru s matkou žalovaného, — dodala klidně.

V soudní síni zazněl hlas Lidie Ivanovny.
Výhrůžky.
Nátlak.
Přímé přiznání vydírání.

Roman zbledl.

— To je vytržené z kontextu! — vyhrkl.

— Sedněte si, — uťal ho soudce.

Rozsudek padl rychle.

Úvěry byly uznány jako výhradní dluh Romana.
Majetek byl zajištěn.
Spis byl předán orgánům činným v trestním řízení pro podezření z finančního podvodu a nátlaku.

Roman vyšel ze soudní budovy beze slova.
Bez vítězného úsměvu.
Bez matky po boku.

O dva dny později si pro něj přišli.

Bez divadla.
Bez křiku.
Ale s protokolem, zabaveným autem a zmrazenými účty.

Ten večer zazvonil Marině telefon.

— Informujeme vás, že veškeré úvěrové závazky byly zrušeny. Omlouváme se za vzniklé komplikace.

Zavěsila.

Dlouho seděla v tichu kuchyně. Nebyla tam radost. Jen úleva. Těžká, dospělá.

Vzpomněla si na otcův dopis.
„Neodpouštěj. Žij.“

A ona žila.

Roman mezitím pochopil jednu věc příliš pozdě:
svůj „rozvod století“ sice vyhrál na papíře — ale zaplatil za něj svobodou a vším, co měl.