Pevný balíček, obmotaný provázkem, zabalený do zažloutlého papíru. Lina ztuhla. Srdce jí bušilo tak hlasitě, že přehlušilo ticho dílny.Posadila se na zem.Rozvázala uzel.Uvnitř byly svazky bankovek. Staré, pečlivě složené, stažené bankovními páskami s vybledlými razítky. A mezi nimi obálka. Ten papír poznala okamžitě. Ten rukopis by poznala kdekoliv.

Babiččin.

Vzduch najednou zhoustl. Lina otevřela dopis.

„Jestli tohle čteš, znamená to, že udělali přesně to, co jsem čekala. Vzali si dům, půdu, věci. Oni vždycky uměli dělit. Nikdy ale neuměli pamatovat.“

Písmena jako by k ní mluvila nahlas.

„Nenechávám ti to proto, že máš nejméně. Nechávám ti to proto, že jsi jediná, kdo se mě nikdy neptal na peníze.“

Slzy jí zastřely oči, ale četla dál.

„Uvnitř nejsou jen peníze. Uvnitř je můj příběh. A tvoje svoboda.“

Pod bankovkami byla složka dokumentů. Staré smlouvy, potvrzení, papíry k bezpečnostním schránkám, o kterých nikdo z rodiny netušil. Adresy, čísla, jména.

Lina seděla mezi prachem, penězi a tichem a poprvé v životě pochopila, že její babička byla mnohem chytřejší, než si kdo myslel.

A mnohem osamělejší.

Částka, kterou během hodiny spočítala, jí zamotala hlavu. To nebyla žádná skrýš. To byly roky. Desítky let, schovávané před chamtivýma očima.

A pak si všimla něčeho dalšího.

Na dně ležel malý sametový sáček. Uvnitř starý zlatý prsten a složený lístek.

„Ten prsten měl patřit tvé matce. Ale ona si vybrala jiný život. Doufám, že ty si vybereš svůj.“

Lina sevřela prsten v dlani a najednou věděla: babička všechno viděla. Všechno chápala. A všechno dopředu promyslela.

Druhý den obešla adresy z dopisu.

První bezpečnostní schránka se otevřela těžkým kovovým zvukem. Uvnitř byly dokumenty k pozemkům v jiném kraji. Pozemky, o kterých doma nikdy nepadlo ani slovo.

Druhá schránka skrývala další peníze a zabalené šperky.

Třetí obsahovala starý deník.

Lina ho četla v noci, sedící na rozřezané matraci ve své dílně.

Z řádků vystupovala úplně jiná babička. Ne tichá a unavená žena. Ale silná, rozhodná osobnost, která se kdysi vzdala podílu v rodinném majetku, protože odmítala žít mezi hádkami a chamtivostí. Žena, která přesně věděla, jak se její rodina zachová po její smrti.

A proto vymyslela plán.

Matrace nebyla náhoda. Byla to zkouška.

„Kdo si vezme matraci, vezme si i odpovědnost.“

Lina se rozesmála skrz slzy.

Nikdo z nich by se toho prachu nedotkl. Nikdo by se neobtěžoval rozřezat starý krám. Nikdo kromě ní.

O týden později začaly přicházet telefonáty.

Nejdřív teta, opatrným hlasem, plným předstírané starosti.

Pak strýc, s náznaky, že „v dokumentech se možná něco přehlédlo“.

Nakonec matka.

Lina je poslouchala klidně. Bez vzteku. Bez bolesti.

Protože už věděla to, co oni nikdy nepochopí: babička jí nenechala jen peníze.

Nechala jí možnost volby.

Za měsíc se její malá dílna přestěhovala do většího prostoru. Za dva měsíce měla zakázky od sběratelů starožitností. Za půl roku odkoupila ten dům, který rodina rychle prodala v domnění, že vydělala.

Netušili, že skutečný poklad ležel roky v prachu na půdě.

Jednoho večera se Lina na půdu vrátila.

Byla prázdná. Jen stopy na podlaze, kde kdysi ležela matrace.

Dřepla si a přejela dlaní po prknech.

„Děkuju,“ zašeptala.

A poprvé po dlouhé době necítila hořkost.

Jen klid.