Spěch, tašky, hovory, kroky. Všechno splývalo do šumu, dokud ho nepřerušil tenký, vážný dětský hlas.— Paní… nechcete si vzít miminko? Můj bráška má pět měsíců. Má strašný hlad…Zvedla jsem oči.
Přede mnou stála holčička, asi šest nebo sedm let. Hubená, v příliš velké bundě, vlasy svázané do rozcuchaného culíku.
Vedle ní starý kočárek. Z něj se ozývalo tiché, slabé funění.

— Kde máš maminku? — zeptala jsem se opatrně.

— Je unavená. Dlouho spí. Já se starám o brášku. Máme už jen chleba a vodu…

Ukázala rukou směrem k oprýskanému paneláku přes ulici.

— Tam bydlíme. Tátovi jsme volali. Řekl, že si máme poradit sami… Že nepřijde…

V hrudi se něco stáhlo. Ten klid v jejím hlase byl horší než pláč. Byla až nepřirozeně dospělá. Ne kvůli věku. Kvůli okolnostem.

Šly jsme spolu. Já nesla miminko, ona kráčela vedle mě a každou chvíli se na mě podívala, jako by kontrolovala, jestli jsem pořád tam.

Byt byl studený, vlhký, tmavý. V rohu rozházené hračky. Na stole papír.

„Odpusťte mi, děti. Už nemůžu. Snad se najdou hodní lidé.“

Zavolala jsem záchranku. Pak přijela sociálka. Lidé v uniformách, otázky, pohledy, krátké věty.

— Nejste příbuzná? — zeptal se jeden z nich.
— Ne.
— Tak můžete jít. Postaráme se o to.

Můžete jít.

Podívala jsem se na holčičku. Nedívala se na ně. Dívala se jen na mě. Takovým pohledem, jakým se člověk dívá na poslední dveře, které se ještě nezavřely.

— Můžu jet s nimi? — zeptala jsem se.

V nemocnici si sedla vedle mě a chytila mě za rukáv kabátu.

— Vy neodejdete?

Nevěděla jsem, jestli mám právo něco slíbit. Ale přesto jsem řekla:
— Ne.

Druhý den jsem jela do zařízení, kam je převezli. Uviděla mě první. Neutíkala. Jen stála. Jako by si nebyla jistá, jestli jsem skutečná.

— Vy jste přišla…

Ta dvě slova bolela.

Papírování trvalo týdny. Kontroly, rozhovory, podpisy. Všichni se ptali na to samé:
— Proč to chcete udělat?

Neměla jsem rozumnou odpověď. Žádný plán. Jen ten hlas před obchodem:

„Paní, nechcete si vzít miminko?..“

Po měsíci vešly do mého bytu dvě malé postavy. Holčička se rozhlížela, dotýkala se věcí, dlouho stála u topení.

— Tady je teplo… — řekla tiše.

A já pochopila, že nemluví o radiátoru.

Večer se zeptala:
— Maminka se vrátí?

Dlouho jsem mlčela.
— Nevím. Ale já tady jsem. A nikam nepůjdu.

Poprvé se usmála. Opatrně. Jako někdo, kdo se teprve učí věřit.

Miminko začalo přibírat. Smích se postupně vracel. V bytě se objevily hračky, lahvičky, kresby na lednici. Hluk. Nepořádek. Život.

Někdy si říkám, že všechno začalo jednou větou, pronesenou unaveným dětským hlasem před obchodem.

Lidé kolem procházeli. Spěchali. Telefonovali. Nevšímali si.

A já jsem ten den jen zvedla oči.