Z kliky dveří trčela ohořelá borová větvička zabalená do zmačkaného papíru.Tmavá, očouzená, jako by ji někdo úmyslně zapálil, uhasil… a pak ji pečlivě zasunul právě tam, kde si jí nemohu nevšimnout.

První myšlenka?

„Dělá si ze mě někdo legraci?“

Rozhlédla jsem se. Zkontrolovala kamery. Podívala se pod auto. V hlavě mi běželo jediné: je to výhrůžka? Proč právě já? Sleduje mě někdo? A proč tak podivný, děsivý symbol?

Bála jsem se na tu větvičku sáhnout. Co když je to past? Nebo varování?

Nakonec zvítězila zvědavost. Vytáhla jsem ji… a papír se mi v rukou roztrhl.

Vzduchem se rozlil čerstvý pach spálené pryskyřice. Jako by to někdo udělal před pár minutami.

Celý den jsem byla napjatá. Večer jsem už nevydržela a rozhodla se zjistit pravdu. Našla jsem internetové fórum, kde lidé sdíleli podobné případy. Nahrála jsem fotografii.

Odpovědi přišly během minuty.

A v tu chvíli mi doslova ztuhla krev v žilách.

„To není vtip.“
„To je starý znak.“
„Tak se označují lidé, které někdo sleduje.“

Jeden komentář jsem četla několikrát:

„Ohořelá borová větvička v papíru znamená: už jsme tu byli.“

Ne přijdeme.
Ne uděláme.
Ale už jsme tu byli.

Zavřela jsem notebook. Ticho v bytě najednou zhoustlo. Zamkla jsem dveře na dva zámky a zkontrolovala okna.

Kdo tu byl? A kdy?

Tu noc jsem nespala. Každý zvuk mi připadal jako kroky na chodbě. Každé auto jako by zastavilo právě pod mým oknem.

Ráno jsem si znovu pustila záznam z kamer. Tentokrát pozorně.

23:41.

K domu přišel muž v kapuci. Klidný. Bez spěchu. Jako někdo, kdo přesně ví, co dělá.

Zastavil se u mého auta.

A tehdy mi došlo něco děsivého.

On tu větvičku nevytahoval z okolí.

Vytáhl ji z kapsy.

Přinesl si ji s sebou.

Pak se na několik vteřin zastavil a podíval se přímo nahoru. Na moje okno ve třetím patře.

Dlouhých pět vteřin.

Zasunul větvičku do kliky… a odešel.

Bez strachu. Bez nervozity.

Jako by to nedělal poprvé.

Pustila jsem si záznam znovu. A znovu.

Až napočtvrté jsem si všimla detailu, který mi předtím unikl.

Než odešel, zvedl hlavu ke kameře… a lehce kývl.

Vědomě.

Jako by věděl, že se na to budu dívat.

V tu chvíli mi to došlo.

Tohle není výhrůžka.

To je hra.

Někdo chtěl, abych si toho všimla. Někdo chtěl, abych začala přemýšlet. Abych se bála.

A pak se mi v hlavě začaly spojovat souvislosti.

Před třemi týdny jsem pomohla sousedce ze spodního patra. Stěžovala si, že jí někdo otevírá poštovní schránku. Trvala jsem na tom, aby se zkontrolovaly kamery ve dvoře.

O týden později policie odvedla muže z našeho dvora.

Díval se tehdy nahoru.

Na mě.

Kapuce. Stejné pohyby.

Byl to on.

Našla jsem zprávu v domovním chatu. Pustili ho druhý den. Nedostatek důkazů.

A někdo tam napsal větu, která mi zněla v hlavě jako ozvěna:

„On si lidi označuje. Než jim začne lézt do života.“

Označuje.

Ne dopisy. Ne hrozby.

Symboly.

Aby si člověk všechno ostatní domyslel sám.

A v tu chvíli se strach změnil v chladný vztek.

Už jsem chápala. Nechtěl mi ublížit fyzicky.

Chtěl být v mojí hlavě.

Chtěl kontrolu.

Udělala jsem snímky záznamu. Kontaktovala sousedy. Zjistila jsem, že dvě ženy z vedlejšího vchodu našly totéž. Jen to vyhodily jako odpad.

Šly jsme společně na policii.

A poprvé od toho rána jsem necítila paniku.

Ale jasno.

Za dva dny ho zadrželi. Ne kvůli větvičkám. Ale kvůli obtěžování, vyhrožování a narušování soukromí — na základě několika svědectví.

Když mi policie volala, třásl se mi hlas. Ne strachem.

Úlevou.

Stála jsem u okna, dívala se dolů na dvůr a uvědomila si, jak je všechno najednou obyčejné. Tiché. Normální.

Ohořelou větvičku mám dodnes v zásuvce.

Ne jako připomínku strachu.

Ale jako připomínku toho, jak snadno se někdo může dostat do vaší hlavy… pokud mu to dovolíte.

Někdy totiž není nejděsivější to, co vám někdo může udělat.

Ale to, co si začnete představovat sami.