Displej mezitím zhasl a pokoj se propadl do ještě hlubší prázdnoty. Tři tečky se neobjevily. Telefon v dlani ztěžkl, jako by pamatoval všechna ta léta mlčení. Otočila jsem ho displejem dolů, jako by se tak dalo nadechnout snadněji.Svíčka dohořívala pomalu. Vosk stékal po tenké nožce a připomínal, že čas už neplyne — on odkapává. Přání jsem si nedávala. V sedmadevadesáti se přání zmenší na drobnosti: aby nic nebolelo, aby člověk neupadl, aby si někdo vzpomněl.

V paměti se mi vynořil Eliot jako malý chlapec. Jak usínal v autobuse s nosem zabořeným do mého kabátu. Jak se smál, když se mi při pečení vždycky připálila kůrka. Tehdy jsem si myslela, že nejhorší věci na světě jsou rozbitá kolena a špatné známky. Netušila jsem, že existují křehčí věci. Slova vyřčená ve vzteku.

Řekla jsem tehdy něco o jeho ženě. Ne ze zloby — ze strachu, z únavy, z hloupé žárlivosti na vlastní dítě. Ta slova vyletěla jako střepy. Nedala se posbírat. Myslela jsem si, že zavolá za den. Pak za týden. Pak za rok. Roky se tiše usazovaly jako prach na parapetu.

Zbytek dortu jsem uložila do staré lednice, která hučela, jako by si stěžovala na život. Lehlo se mi bez svlékání. Spánek v sedmadevadesáti nepřichází hned. Chodí kolem a rozmýšlí se, jestli má cenu.

Telefon zazvonil uprostřed noci. Krátce. Nešikovně. Posadila jsem se tak rychle, až se mi zatočila hlava. Srdce mi tlouklo někde v krku. Na displeji bylo jméno, které jsem neviděla roky.

Eliot.

Chvíli jsem se bála dotknout obrazovky. Co když je to omyl? Co když se probudím? Prst se mi přesto pohnul.

— Mami… — hlas byl dospělý, unavený. Už ne ten kluk z autobusu. — Dostal jsem tu zprávu. Promiň, že volám tak pozdě. Já… nevěděl jsem, co říct.

Mlčela jsem. Kdybych promluvila, rozplakala bych se — a plakat v sedmadevadesáti je těžké jako zvedat nábytek.

— Dnes se mě syn zeptal, proč nemá babičku, — pokračoval tiše. — A já jsem si uvědomil, že mu to neumím vysvětlit.

Zavřela jsem oči. V hrudi se mi něco stáhlo. Nebyla to bolest. Spíš zapomenuté teplo.

— Všechno nejlepší k narozeninám, mami. Jestli… jestli dovolíš, chtěl bych přijet. Ne hned. Ale brzy.

Odpověděla jsem jednoduše:
— Budu čekat.

Po hovoru jsem dlouho seděla ve tmě. Ulice za oknem byla prázdná. Autobusy nejezdily. Poprvé po letech mě ticho nedusilo — drželo mě za ruku.

Ráno jsem si znovu sedla k oknu. Slunce bylo nízko, chladné a poctivé. Na bednu jsem postavila talíř se zbytkem dortu. Svíčku jsem už nezapálila. Najednou jsem měla pocit, že přede mnou ještě bude důvod.

Sedmadevadesát let je dlouhá doba. Dost dlouhá na to, aby člověk napáchal chyby. A někdy i dost dlouhá na to, aby je začal napravovat. Třeba jedním jediným telefonátem, který přijde pozdě v noci — a přesto v pravý čas.