Nezapal světlo. Nesundal kabát. Nešel do kuchyně, jako vždycky. Stál uprostřed obýváku a několik vteřin se díval jedním směrem — k místu, kde byl za policí ukrytý trezor. Nebyl to pohled člověka, který se vrací domů. Byl to pohled člověka, který přišel pro něco konkrétního.

V tu chvíli mě napadla zvláštní myšlenka: takhle jsem ho nikdy neviděla. Nebyl unavený. Nebyl podrážděný. Nebyl nervózní. V jeho tváři nebyly emoce. Jen chladná soustředěnost. Jako u chirurga těsně před prvním řezem.

Vytáhl telefon. Vytočil číslo. Zapnul hlasitý odposlech.

„Je to v pořádku,“ řekl klidně. „Kamera je mrtvá. Kontroloval jsem to.“

Zatajil se mi dech.
Slovo mrtvá vyslovil s takovou jistotou, jako by to neověřoval poprvé.

Na záznamu pak přistoupil k polici a stiskl nenápadný mechanismus — ten, který jsme vymysleli spolu, jedné noci na podlaze mezi nářadím a prázdnými hrnky od kávy. Police se tiše odsunula.

Trezor se otevřel příliš snadno.

Příliš jistě.

Došlo mi to náhle a bolestivě: znal kód. Samozřejmě ho znal. Ale v tu chvíli mi to připadalo cizí. Jako by ho znal někdo jiný než můj manžel.

Nevyndal peníze. Nepočítal hotovost. Neprohlížel smlouvy. Sáhl po šedé složce bez popisu. Té, kterou jsem tam uložila „jen dočasně“. S dokumenty, o kterých jsme si slíbili nemluvit nahlas. Ani doma.

Listoval v ní a pousmál se.

Ten úsměv mě vyděsil víc než cokoli jiného.

„Konečně,“ řekl tiše. Skoro něžně.

Zazvonil zvonek.

Trhla jsem sebou, jako by ten zvuk zazněl u mě v pokoji. On se ani nepohnul. Ten zvonek čekal. Otevřel dveře bez otázky.

Do bytu vstoupila žena.

Nepoznala jsem ji hned. Protože jsem ji nikdy neviděla v téhle roli. Byla u nás párkrát — na oslavách, s vínem, s úsměvem, s komplimenty na náš byt. Působila neškodně. Bezpečně.

Svlékla kabát a prošla obývákem, jako by tu bydlela roky.

„Jsi si jistý, že na nic nepřijde?“ zeptala se bez snížení hlasu.

„Jistý,“ odpověděl. „Moc věří.“

To slovo — věří — zaznělo jako rozsudek.

Seděli na našem gauči. Na tom, který jsme vybírali tři týdny a hádali se kvůli odstínu. Pili čaj z mých hrnků. Mluvili o mně, aniž by vyslovili moje jméno. Jako o věci. Jako o dočasné překážce.

Dozvěděla jsem se, že moje služební cesta byla ideální příležitost. Že oprava kamery nebyla náhoda. Že „když všechno klapne“, za měsíc mi někdo předloží dokumenty k podpisu. Jaké dokumenty — to mi došlo vzápětí.

Chtěl přepsat všechno.
Byt.
Úspory.
A hlavně odpovědnost.

„Ona se nikdy nedívá,“ zasmál se. „Nikdy nic nekontroluje.“

V tom okamžiku jsem se podívala na odraz obrazovky. Na vlastní tvář. Byla bledá, ale podivně klidná. Jako by se ve mně něco přepnulo a zapadlo na své místo.

Nejhorší nebyla zrada.
Ne ta žena.
Ne trezor.

Nejhorší bylo zjištění, že tenhle člověk se mnou už dávno nežije jako manžel. Ale jako herec. A svou roli měl dokonale nacvičenou.

Záznam běžel ještě čtyřicet minut. Dívala jsem se na všechno. Do poslední vteřiny. Nevypnula jsem to. Ani když jsem chtěla zavřít oči.

Když kamera zachytila, jak vrací polici zpět, pečlivě utírá stůl a kontroluje úhel záběru, pousmála jsem se.

V jednom měl pravdu.

Opravdu jsem věřila.

Ale v tom hlavním se mýlil.

Já se vždycky dívám na záznam až do konce.