„Po písečné bouři byla uprostřed saúdské pouště nalezena ponorka. Když otevřeli poklop, ztichla i armáda – uvnitř nebyla voda, žádní lidé, ale vzduch dýchal časem, který neměl existovat.“
Žár byl tak intenzivní, že písek praskal, jako by hořel zevnitř. Vrtulník zvedl oblak prachu a pod ním, uprostřed nekonečného oranžového moře, se vynořila silueta – kovová, mrtvá, ale nezlomená. Ponorka. Obrovská, se zrezivělým trupem a vyčnívajícím periskopem, jako by stále hledala moře ztracené někde stovky kilometrů daleko.
Jak jsme se blížili, vzduch houstl, jako před bouřkou. GPS ukazovala, že jsme… v Indickém oceánu. Kompasy se točily, drony padaly bez signálu. Dokonce i vítr utichl – podivné, těžké ticho, jako by samotná poušť zadržovala dech.
Místní průvodce, suchý, vrásčitý beduín, tiše řekl:
„Toto místo bylo moře. Dávno. Ale ne lidské.“
A odešel, aniž by čekal na odpovědi.
Když jsme dorazili k trupu, kov zvonil jako struna. Dotkl jsem se ho – ledový, navzdory čtyřicetistupňovému vedru. Na slunci mrzlo. Loď tam jen tak nestála – zdálo se, že čeká.
S německým inženýrem jsme páčidlem otevřeli poklop. Skřípavý zvuk nám řezal do uší, zápach nás udeřil do obličeje: hniloba, železo a něco dalšího… jako by rez strachu zmrzla ve vzduchu.
Uvnitř byla tma. Paprsek reflektoru osvětloval stěny pokryté solí, jako jinovatka. Zvláštní – sůl uprostřed pouště. Kabely visely dolů, přístroje byly pokryté korozí, ale všechno vypadalo… nepřirozeně svěže, jako by se čas zastavil ne včera, ale před minutou.
Na stěnách byla vybledlá čísla a cyrilice: „Vstup bez povolení zakázán.“ Sovětská ponorka. Ale jak? Poslední takový typ byl vyřazen z provozu v 70. letech.
„Podívejte,“ zavolal na mě biolog.
Ukázal na podlahu. Ležely tam boty. Nohy v nich stále byly.
Žádná těla. Jen useknuté holeně.
Byli jsme zkamenělí. Žádná hniloba, žádný rozklad – kůže byla světlá, jako by ten člověk zemřel včera. Biolog se sklonil a vytáhl pinzetu, ale kov pod našima nohama sténal. Slyšeli jsme dýchání.
Ani vítr, ani ozvěnu. Skutečné dýchání – těžké, chraplavé, vycházející z hlubin trupu.
„Je někdo naživu?“ křičel jsem, ale zvuk byl přehlušen, jako by ho pohltily zdi.
Šli jsme chodbou vedoucí do centrálního prostoru. Kov byl pod našima nohama měkký, jako by se pod ním něco pohybovalo.
A najednou – světlo. Lampy na vteřinu zablikaly – staré, sovětské, desítky let mrtvé. Bodové světlo zablikalo a já uviděl zrcadlovou hladinu vody. Průhledné jako sklo. Uprostřed byl ovládací panel a nad ním, ve vzduchu, visela koule – průhledná, pulzující.
„Je to plyn?“ zašeptal někdo.
„Ne,“ odpověděl francouzský fyzik třesoucím se hlasem. „Je to… něco živého.“
Koule jako by slyšela. Tlaková vlna nám spálila kůži a lampy zhasly. Když jsme se probrali, přístroje ukazovaly… nulu. Žádnou teplotu, žádné záření, žádný tlak. Bylo to, jako bychom na okamžik vypadli z reality.
Dostali jsme rozkaz opustit zařízení. Armáda převzala ponorku. O den později ji zakryla kopulí a pak… všechno držela v tajnosti. Na internet se nedostala ani jedna fotografie. Satelitní snímky té části pouště zmizely.
O měsíc později jsem dostal dopis. Neadresovaný. Uvnitř byla fotografie: poušť, písek a opět ten známý stín. Jenže teď byl vodorovný, ne svislý, jako by se loď vynořila. Na zadní straně byla čtyři slova napsaná v ruštině:
„Probudil se. Nevracej se.“
Často jsem si myslel, že je to vtip. Ale archivy mise neobsahují žádnou stopu po mých kolezích, ani seznam účastníků. Je to, jako by se expedice nikdy nekonala.
A přesto každou noc slyším hluk – dutý, podvodní zvuk. Jako vrtule tiše otáčející se pod postelí, pomalu, rytmicky.
Možná si poušť prostě znovu získává své moře.
Možná to není jen moře.
A pod pískem, mezi starobylými vrstvami, něco čeká, až se rozhodneme znovu otevřít poklop.